Dobrý krok a šok
Jak může i správný krok vyvolávat šok…
Ten příběh se stal už před čtvrt stoletím. Tehdy studentka speciální pedagogiky Univerzity Karlovy, dokonale proškolená přednáškami marxismu-leninismu a vědeckého ateismu, přišla rozzářená večer domů, vypnula usedlým rodičům televizi a slavnostně prohlásila, že uvěřila v Boha a začíná nový život. Pro ni to byl skvělý a radostný krok, pro rodiče šok. Vím, o čem vyprávím, tvořil jsem polovinu onoho rodičovského páru. Po zjištění, že naše dcera není pod vlivem alkoholu, či jiných omamných látek, mě pojal vztek. Dcera, která se přes můj pošramocený kádrový profil jen s obtížemi dostala na vysokou školu, se má teď, před státnicemi, vystavit nebezpečí, že bude vyhozena ze studia, jen proto, že jí nějací křesťané zblbli hlavu? Tak to tedy ne! Rozhodl jsem se vyrazit do toho jejich sboru a udělat tam pořádek. Pozdější vývoj ukázal, že návštěva sboru bylo správné rozhodnutí, protože chci-li proti něčemu protestovat, musím to nejprve poznat. To poznání ale pro mě nebylo vůbec lichotivé. Viděl jsem, že ti mladí lidé, křesťané, mají něco, co mě do té doby unikalo. Byli jaksi prozáření, radostní, laskaví, ke mně pozorní a citliví – začínal jsem tušit, že oni jsou v pořádku, ale já ne, takže s děláním pořádku bych měl začít u sebe.
Bylo mě v té době skoro padesát, byl jsem okopaný životem, skeptik, který prohlašuje, že nevěří ničemu, na co si nesáhne. Samozřejmě – byla to jen póza, uvědomoval jsem si, že na severní pól si nikdy nesáhnu a přesto věřím, že existuje. S Bohem to ale bylo složitější. Viděl jsem sice, jak moc se změnila naše dcera, jak radostně prožívá každý den, jak se před zkouškou z vědeckého ateizmu modlila, aby si vytáhla historii křesťanství a opravdu si tu otázku vytáhla, s čistým svědomím zaperlila a ze školy ji nevyhodili. Neměl jsem problém ani s evolučními teoriemi, založenými vlastně na náhodném seskupení příhodných podmínek, tedy na náhodě. Bylo mě jasné, že při erupci sopky sice létající kameny mohou náhodou spadnout na sebe, možná to bude chvíli vypadat, jako nějaká stavba, ale nikdy z toho náhodou nevznikne dům. Jenže představa milujícího Boha, jako stvořitele a Ježíše Krista jako vykupitele mě byla stále velmi vzdálená. Tušil jsem, že duchovní rozměr našeho života existuje a věděl jsem, že cestu k Bohu našli lidé mnohem chytřejší a vzdělanější, než já. Začal jsem se tedy vzdělávat, oprášil jsem starou bibli kralickou, chodil jsem do kostelů, nedůvěřivě zkoumal kázání, četl knihy – a pořád nic. Jen mnoho otazníků. Nemoci, války, přírodní katastrofy, utrpení nevinných lidí…
Až jednou, jako blesk z nebe, přišla jasná myšlenka: Jestli je opravdu Bůh, jestli mě stvořil a dal mě i rozum, jak potom mohu chtít tímto omezeným rozumem pochopit a v plnosti poznat Boha , jeho záměry a celé jeho stvořitelské dílo? A jestli mě cestu k Bohu otevírá Kristova oběť, proč tento nabízený dar odmítám? Po náhlém poznání, přišlo i rozhodnutí, silné, radostné, nenávratné. Rozhodnutí, přijmout ten dar, vzdát se své namyšlenosti a začít jinak, znovu a na novém základu. Věděl jsem, že tato chvíle je největším mezníkem v mém životě, že je to ten třetí a nejdůležitější rozměr mého žití, který mě dosud unikal. Cítil jsem nejen radost, ale i úlevu, jistotu, vnitřní pokoj.. Brzy nato uvěřila i moje milá žena, i rodina druhé dcery, i další lidé v našem okolí.
Dnes, po čtvrt století, s láskou a vděčností vzpomínám na onen dobrý krok naší dcery i následný šok, který nás uvedl na cestu, jež má správný směr i cíl….