KS Praha logo
CZ
CZ EN

„Mám tě rád.“

Jak jsem to prožil? Uživatel regionsever Kalendář 26.5.2013

Kdo hledá, ten najde, aneb jistota mého života.

Otázky po smyslu života mě začaly pronásledovat, hned jak jsem si začal uvědomovat svoje JÁ. Poučení typu: „Snaž se žít, aby po tobě něco zůstalo,“ byla jen šidítkem s krátkodobým účinkem. Hlad po pravdě byl pak ještě větší. Mé hledání nabralo na intenzitě někdy po vojně. Pamatuji si, jak kolega v tehdejším zaměstnání o jednom klukovi řekl: „Hele, ten je ňákej divnej, rozdává babkám bible.“ Vyvolalo to ve mně úsměv, ale i touhu tu knihu vlastnit. Záhy jsem změnil zaměstnání a začal pracovat jako výškový specialista. Pracovní vytížení bylo malé, zato času na cestování najednou docela dost.

Jedno červnové odpoledne mne tak zastihlo v kempu na břehu Hornádu. Po dohodě na recepci a vydatné večeři jsem se natáhnul pod střechou dřevěného přístřešku, který obvykle sloužil jako divadelní scéna. Šumění divoké řeky pomalu ukolébávalo ke spánku, když moji hlavu najednou probrala věta: “ ………a Pane Bože požehnej nám tento pokrm.“ A ti co seděli okolo ohně s kotlíkem, řekli:“Ámen“. „Oni se tu modlí!“ Celá rodina se po hromadném Ámen pustila do jídla. Jako by mne zasáhl blesk. „To jsem ještě nezažil takhle veřejně.“ Zároveň s touto myšlenkou se v mém srdci začal zhmotňovat zvláštní pocit. Láska. Je vůbec možné lásku zhmotnit? Ano, jde to. Já to tenkrát zažil!!! Náhle vzniklou žádost mít něco tak nádherného, co mají ti lidé, už nešlo uhasit.

Celý následující rok byl vyplněn hledáním a tápáním. Přednášky a náboženské debaty moji vyprahlou duši nijak nenaplňovaly. Život tak nějak dál běžel, vyplněn ježděním do přírody a lezením po skalách. Až jednoho dne nás spolu s kamárádem zahnala průtrž mračen pod převis, kde skupinka horolezců hrála a zpívala při kytaře písničky o Ježíši Kristu. Pěkně nám ten čas ubíhal a když nastala chvíle k rozchodu, pozvali nás na křesťanské shromáždění.

Když jsem tam po delší době dorazil, měl kazatel shodou okolností kázání o rozdílu mezi zdravou mírou riskování a nesmyslným hazardem. Hodně mě to oslovilo a dodnes mám na toto téma o čem přemýšlet. Ale pořád zůstávalo ještě mnoho otázek bez odpovědi. Smrtí vše končí? Co to znamená přestat být? Bude pak temnota nebo světlo, nebo nebude nic? Ale nic je přece taky forma něčeho. Jaký má vlastně život smysl? Žízeň po poznání smyslu života narůstala, a tak jsem na jednom shromáždění reagoval kladně na výzvu, kdo chce Krista přijmout do svého srdce jako Pána a Spasitele. Pána proto, že jsem uznal Jeho autoritu nad svým životem. Jako spasitele, protože On mi smrtí na Golgotě umožnil, abych vírou v tento skutek ukřižoval starý předešlý život, a vírou v Jeho vzkříšení získal ten nynější nový věčný.
Závěrem musím přiznat, že většina mých problémů nezmizela. Někdy mám i pocit, že jich spíše přibylo. Odpovědnost za má rozhodnutí stále leží na mně. „Jen“ mám navíc věrného průvodce poutí, které dal cíl a tedy i smysl. Příjímá mne takového, jaký jsem. Jeho láska není typu : mám tě rád protože………, mám tě rád ale…….. On mi říká prosté : „Mám tě rád.“