Proč jsme se začali zajímat o křesťanství
..a jak Pán Bůh zachránil naše manželství – vyprávění Dany a Zdeňka
Dana:
Jako dítě jsem se měla velmi dobře, měla jsem moudré, milující rodiče, nebyly u nás žádné hádky, rodiče si dávali pozor, aby nás nezatahovali do sporů, táhli za jeden provaz. Naši byli nevěřící, oba učitelé, pragmatici. I když taťka byl i citový, jak si pamatuji. Dokázal nás pochválit, povzbudit, motivovat k dobrému, dokázal nás pohladit a vzít do náruče. To byl dobrý základ, ale škoda, že umřel, když
mi bylo 9 let. V dětství jsem se setkávala s babičkou, ta věřila a modlila se, ale nikdy o tom nemluvila. Poznala jsem to krátce před 15. rokem a nedlouho potom zemřela.
V pubertě jsem samozřejmě soutěžila o to, abych byla oblíbená, no a v 15 letech jsem se na prvním plese od průmky seznámila s klukem, který se mi moc líbil, a nikdy jsem se s ním nenudila, což trvá dodnes. Když mi bylo 17, moje sestra Jana pozvala do svého srdce Ježíše, jako Pána a Spasitele. Pro maminku a mojí sestru Evu to byl dost šok, ale mně to zajímalo, byla jsem se s ní podívat i mezi věřící a moc mě zaujaly chvály. Hudba mě vždycky zajímala, ale tohle bylo něco, kde jsem se cítila dobře. Ale nechtěla jsem žádnou změnu ve svém životě. Přesto jsem viděla na Janě velkou změnu. Dřív byla hodně samotářská a teď byla úplně jiná, společenská, měla zájem o to, jak se cítím, dovedla naslouchat, prostě jsem jí zajímala.
Pak jsem se v 19 letech vdala, měli jsme se Zdeňkem prvorozeného Martina. Přišly povinnosti a problémy a hádky. Hodně nám začalo vadit, že jsme každý jiný. Zdeněk si chtěl užívat, já se musela starat o Martina. Když jsem v roce 1979 čekala další miminko, byla jsem opravdu nešťastná, poznala jsem, že svůj život neuřídím sama, že nemůžu mít nad vším kontrolu a že to takhle dál nevydržím. Tak jsem o tom všem začala mluvit s Janou a jejím manželem Bohoušem. Postupně jsem totiž viděla, jak se jejich manželství liší od našeho. Chtěla jsem také prožívat pokoj a spokojenost, jak to prožívali oni. Poznala jsem, že ta láska, která od nich jde ke mně, je to, co jim dává živý Bůh. Chtěla jsem také živého Boha ve svém životě, a tak jsem ho pozvala do svého srdce. Nikdy jsem toho nelitovala.
Mám velkou radost z lidí, se kterými jdu už léta a vidím, jak je Bůh změnil k lepšímu. Vidím, jak Pán uzdravuje, jak řeší problémy. Někdy jsem smutná z toho, že Pán zrovna to, zač jsme se modlili, nevyřešil. Ale protože mu věřím, vím, že jeho rozhodnutí je nejlepší a že ho budu respektovat. Být dlouho s Pánem má výhodu, že nás víc naučil, máme víc citu k druhým, máme lepší charakter. Víme, že když už nemůžeme, Pán nás postaví zase na nohy. Máme zkušenost, že nám vyslyšel modlitby, vidíme kolem sebe lidi, které uzdravil nebo se jich dotkl jiným způsobem.
Zdeněk:
Moje dětství bylo šťastné. Žil jsem v úplné rodině. Přijímal jsem od obou rodičů přijetí a lásku, hodně se mi věnoval táta, který mě všechno naučil a dal základy praktického života. Oba rodiče byli věřící, ale svoji víru nesměli v padesátých letech praktikovat navenek, tak žili mimo církev (pracovali ve škole).
V pubertě jsem považoval víru v Boha za velké omezení života. Myslel jsem, že věřící člověk nemůže dosáhnout jakéhokoli úspěchu v oboru, protože v mých představách víra omezovala a nedovolovala využít všech možností, které nabízel svět. A tak jsem věřícími pohrdal a byl jsem pyšný na to, že nevěřím.
Při návštěvách s otcem u místního faráře jsme sice hovořili o Bohu a o Božích věcech, ale moc se mně to osobně nedotklo. Chtěl jsem si užít ve všech směrech, což víra v mých očích nedovolovala. Pak jsem v 19 letech poznal svoji budoucí ženu, do které jsem se velice zamiloval a kterou jsem si ve 23 letech vzal za manželku. Bůh mě zastavil až v průběhu naší největší manželské krize v roce 1979, kdy jsem odešel z domova. Tehdy ke mně poprvé v životě promluvil Bůh, dotkl se mne a položil mi zásadní otázku – Jak se jednou podíváš do očí svých dětí a řekneš jim o tom, co teď děláš? – Od této chvíle jsem zatoužil po tom rodinu na poslední chvíli zachránit, protože už Dana měla připravenou žádost o rozvod. Moje úplné přijetí Boha trvalo ještě několik let, musel jsem opustit způsob svého života a odevzdat mu mnoho věcí. Vstoupili jsme jako rodina do ČCE na Maninách a tam jsem byl pokřtěn. Jako osobní dárek od Boha jsem byl při křtu zázračně osvobozen od kouření. S touto závislostí jsem před tím bojoval neúspěšně několik let. Okamžitě po křtu jsem dostal fyzický odpor ke kouření a od toho okamžiku jsem už nikdy nevzal cigaretu do úst. Od té doby, co jsem se stal Božím dítětem, až dosud, pokračuje neustálý každodenní boj o
udržení dříve přijatých zaslíbení.
Chtěl bych dosáhnout toho, abych byl vždy opravdový, skutečný, na nic si nehrál a říkal věci tak, jak jsou. Ježíš řekl – Já jsem pravda, cesta i život. To bych chtěl, aby se projevilo ve větší míře u mne i u všech lidí v jakémkoli postavení v církvi.