Záchrana v pravý čas
Jako dítě jsem vyrůstala s názorem, že Bůh není, protože kdyby byl, tak
bychom ho museli vidět jako vidíme stromy a další věci, které existují.
Navíc jsem byla přesvědčená, že Bůh je jen pro staré lidi a lidi, kteří si
neumí poradit se svým životem sami. A já to přece umím! (Aspoň jsem si to
tehdy myslela).
Zajímala jsem se o přírodu, chodila do skauta a měla jsem kamarádky jak v
oddíle, tak ve škole. Jedna z mých školních kamarádek během studia na
gymnáziu uvěřila v Ježíše. Já tomu nerozuměla ani za mák. Cítila jsem, že se
mi v něčem vzdálila a že máme jiný pohled na svět, přesto jsme zůstaly
kamarádky. Zásadní změna v mém životě přišla až na vysoké škole. Vedoucí mé
diplomové práce pracovala v Botanickém ústavu AV ČR v Průhonicích. Tam také
probíhala řada mých pokusů, které bylo zapotřebí statisticky zpracovat.
Obrátily jsme se tedy na Tomáše, které data zpracovával řadě vědeckých
pracovníků v Botanickém ústavu. Při jednom takovém počítání zbyl čas a Tomáš
se mě zeptal, jaké mám představy o svém budoucím životě. Vznikl z toho
docela dlouhý a zajímavý rozhovor, ve kterém mi Tomáš vyprávěl, jak se stal
křesťanem, jak uvěřil v Ježíše Krista a co to pro něj znamenalo. Nakonec se
mě zeptal, zda nechci půjčit nějakou křesťanskou literaturu a já souhlasila.
Také mi poradil, abych případné čtení Bible začala Novým zákonem třeba
Lukášovým evangeliem.
Při čtení knížky Dýka a kříž od D. Wilkersona jsem si pro sebe v duchu
říkala, že zřejmě život s Bohem není tak nudný, jak jsem si myslela. Naopak.
Bylo to napínavé a lákavé. Jenže mi bylo jasné, že bych se musela některých
věcí vzdát. A to jsem nechtěla. Představovala jsem si, že si nejprve zařídím
život po svém a pak se rozhodnu. Jak bláhové!
Naštěstí (teď to tak opravu vidím) mi to Bůh nedovolil. Dovedl mě do
situace, kdy jsem nevěděla, komu mám věřit, zda mým rodičům nebo mému
„příteli“. Ty uvozovky jsou na místě. Jednalo se totiž o ženatého muže,
o 42 let staršího, známého naší rodiny, s nímž jsem byla již pět let v intimním
vztahu. Z počátku ne zcela dobrovolně. Rodiče o tomto vztahu nevěděli a já jsem
jim nic neřekla. Proč vlastně, to dodnes nevím. Možná proto, že jsem jim
nechtěla přidělávat starosti. Měla jsem pocit, že mají svých starostí dost.
Možná proto, že jsem vlastně byla ještě dítě a prostě jsem to nedokázala.
Zajímala jsem se o rostliny a ty on velmi dobře uměl. Tak jsem s ním chodila
na přednášky Botanické společnosti, na výstavy alpinek a pomáhala mu v jeho
práci. Že mě při tom osahával, mně vadilo, ale nic jsem neřekla. Přestože
jsem s rodiči nikdy na téma sex nehovořila, vnitřně jsem cítila, že sex
patří až do manželství. Proto když k němu došlo a mně došlo, o co se vlastně
jednalo, začala jsem na „přítele“ tlačit, aby si mě vzal. Chtěla jsem to dát
do pořádku tak, jak jsem tomu ve svém věku rozuměla (bylo mi 15). „Přítel“
mi slíbil, že se rozvede a vezme si mě, až mi bude 21 let. Když se
blížila ona slibovaná doba, rodiče se o vztahu dozvěděli a začali mi tento
vztah a manželství rozmlouvat. Z druhé strany do mě hučel „přítel“, abych na
rodiče nedala, že ti jsou vždy proti, když má ptáče vylétnout z hnízda.
Bylo to pro mě velmi těžké období a já nevěděla, co mám dělat. Tak jsem
jednoho večera v pokojíku poklekla na kolena a řekla nahlas do prázdné
místnosti: „Pane, jestli jsi, tak se mi dej poznat. V této konkrétní situaci
se chci rozhodnout podle Tvé vůle. A učiň ze mě člověka, kterým mě chceš
mít.“ Nic se bezprostředně nestalo. Ale já časem pochopila, že myslet si, že
naše společné manželství by mohla být Boží vůle, je úplný nesmysl, že byl
pravdivý můj prvotní pocit, že náš vztah je nepatřičný. Začala jsem chodit
na základy křesťanství, pochopila jsem, že Bůh je a má nás rád, že Ježíš za
moje špatné činy a chybná rozhodnutí zemřel, že mohu začít nově, a nechala
jsem se pokřtít.
Vztah s „přítelem“ jsem ukončila, i když to vůbec nebylo jednoduché. To co
následovalo z jeho strany, tomu se dnes říká stalking. Nebyla jsem na to
však sama. Byli tu rodiče, kteří za mnou stáli, byli tu křesťané, se kterými
mě Tomáš seznámil. A byl tu (a stále je) Bůh. Jsem dodnes moc ráda, za to
rozhodnutí, které jsem tenkrát sama v pokojíku učinila. Bylo to nejlepší
rozhodnutí v mém životě.
MáJa